Hranický kras leží na styku Českého masivu a Západních Karpat.
Po hlubokých zlomech unikají plyny ze svrchního pláště Země z hloubky až 40 km.
Oxid uhličitý se v podzemí mísí s vodou a vzniká kyselka.
Tu najdete ve vedlejších lázních Teplice.
Ale bublinky CO2 můžete pozorovat i v korytě Bečvy.
Nejznámnějším krasovým jevem na povrchu je bezesporu Hranická propast.
Jde o naši nejhlubší propast, u které se předpokládá, že jde zároveň o nejhlubší zatopenou sladkovodní propast na světě!
Vznikla podobně jako Zbrašovské jeskyně, tedy hydrotermálním
původem, kdy došlo ke zřícení stropu jeskyně, který nahlodala kyselka z
vápenců směřující zezdola nahoru.
Nejkratší cesta k propasti vede z Teplic nad Bečvou a pak přímo vzhůru po červené.
My jsme pak pokračovali po červené do Hranic.
Cestou po levé straně jsou zbytky hradu Svrčova.
Někdy před pěti sty lety hlídal vstup do Moravské brány.
Dnes už jsou tu jen rozvaliny a zbytky příkopu.
Poslední zastávkou je kouzelná vyhlídka s barokní sochou sv. Jana Nepomuckého, kterého sem prý přemístili proto, že se hranickým měšťanům nelíbil.
Podle příběhu, který se o něm vypráví, nechal sochu Johánka z Pomuka
vytesat tehdejší majitel panství Leopold z Ditrichštejna v roce 1708.
Jenže pozvaný mikulovský sochař Ferdinand Gross prý dílo pouze
rozpracoval, poté si začal stěžovat, že pískovec je příliš hrubý.
Když u
zadavatele nepochodil, uprchl a nechal sochu nedokončenou.
Kolem roku 1770 byla socha definitivně přemístěna na skálu, snad prý
proto, že byla opravdu špatně vytesaná.
Podle dobových zápisů ji po
cestičce vedoucí na vyhlídku muselo táhnout šest párů koní.
Od vyhlídky už je to sešup až do Hranic.
Odtud už vlakem domů.
Hezký den.
Ilona
