Kapličkový hřbitov v Albrechticích nad Vltavou

 

Dnes vás pozvu trošku netradičně na hřbitov, ale ne ledajaký.

Kolem kostela sv. Petra a Pavla v Albrechticích se rozprostírá vesnický hřbitov, který je zdoben jednotně řešenými kapličkami s lidovými malbami a veršovanými náhrobními nápisy. 

Celkem u hřbitovní zdi stojí 108 kapliček.

Původcem myšlenky zbudovat zemřelým na ohradní zdi hřbitova pomníčky ve tvaru liché půlkruhové arkády nesené dvěma sloupy, byl farář Vít Cíza.

První skupina tří kapliček byla stavěna z jara roku 1841.

Tyto pomníky jsou zdobeny železnými křížky, obrazy patrona nebo patronky zemřelého. 

Podobné pomníky svým drahým chtěli postavit také Matěj Kubíček, a ještě jeden chalupník. 

Jelikož se do trojice nikdo jiný nepřihlásil, postavil farář Cíza třetí pomník na svůj náklad pro jednoho lazara.

Protože se postavené pomníky líbily všem osadníkům, vznikla myšlenka vybudovat další kolem celého hřbitova.

Za čtyři roky stálo kolem hřbitovní zdi 60 kapliček.

Scházelo jich dvacet, aby byl hřbitov zcela ohrazen.

Pátým rokem byl již celý hřbitov obehnán kapličkami.

Od poloviny 19. století prošel albrechtický hřbitovní areál řadou úprav.

Ty však jeho původní vzhled značně poškodily.

Proto již v roce 1883 musela být řada památníků opravena akademickým malířem Václavem Šebelem z Písku.

Nejrozsáhlejší renovační akce proběhla v letech 1931–1934, při které Tomáš Peterka a akademický malíř Josef Kousal z Prahy opravili či spíše vymalovali patrně všechny kapličky. 

Poslední etapa restaurátorských a rekonstrukčních prací na obnově náhrobních obrazů a nápisů, kterou prováděl Karel Mezera s dcerou Klárou skončila v roce 1987. 

Malby jsou opravdu nádherné a věřím, že musí dát práci takto všechno udržovat.

Děkuju za návštěvu a přeju prima den.

Ilona

Knihy na říjen

 

Z dnešní knihovny.

Sešly se tu dvě knihy s vánoční tématikou, Riley a Ries.

Od Riley už jsem něco četla a anotace zní napínavě:

O vánočních svátcích se na starobylém Marchmontském panství, zrenovovaném po devastujícím požáru, setkává širší rodina. Poprvé po dlouhé době tam se svým přítelem z mládí Davidem přijíždí i stárnoucí Greta, která v důsledku tragické nehody před dvaceti lety ztratila úplně paměť. Při osamělé procházce zasněženou krajinou zabloudí až ke stromu, pod nímž se skrývá hrob malého chlapce. Nápis na zvětralém náhrobku na ni působí jako katalyzátor a Gretiny vzpomínky se začínají pozvolna vracet.

Michala Ries je slovenská autorka a podle komentářů by měla být kniha zábavná a vtipná.

Hlavní hrdinka Nina má dobře placenou práci a perspektivní vztah, ale nic z toho ji ve skutečnosti nenaplňuje. Během 24 předvánočních dní se rozhodne plnit adventní úkoly, přehodnotit svůj dosavadní život a s pomocí Dominika najít samu sebe.

Nesmí chybět ani detektivky, Reganovou už jsem dlouho nečetla a na Kletbu japonského náhrdelníku jsem zvědavá. Moc české detektivky nečtu.

Královna Viola je historická a tady budu srovnávat asi s Vaňkovou a jejím vykreslením této královny.

Svatebčané je pak podle anotace román, v němž se snoubí absurdní humor s bystrým pohledem do hloubi lidské duše, vypráví o klikatých cestách, kterými se život ubírá, a o náhodných setkáních, schopných změnit směr nejednoho lidského osudu.

Takže od každého něco na delší podzimní večery.

Přeju prima večer.

Ilona 

Hrubá Voda

 

Už jsme doma všichni dospělí a já tak přeruším prázdninové putování a pozvu vás na narozeninový výlet s podzimní atmosférou.

Vlakem jsme dojeli do Hrubé Vody.

Nachází se v pohoří Nízký Jeseník (resp. v jeho částech Oderské vrchy a Domašovská vrchovina). 

Založena byla v 17. století Metropolitní kapitulou v Olomouci a následně osazena německými osadníky ze severní Moravy.

Základy turistického ruchu byly položeny už ke konci 19.století, kdy zde vznikaly první turistické trasy a od roku 1907 také letovisko zimních sportů.

Sportovní středisko je tu dodnes, jen v trochu jiné formě.

My jsme využili bobovou dráhu.

A po trochu "tradičním" obědě pěkně výstup na kopec, kde stával ve středověku hrad.

Hluboký byl postaven kolem roku 1340 zřejmě jako soukromý hrad olomouckého biskupa Jana Volka.

Po biskupově smrti roku 1351 se jeho majitelem stal Karel IV., který jej však záhy přenechal svému bratrovi markraběti Janu Jindřichovi.

Kvůli přítomnosti husitské posádky napadající Olomouc byl hrad v roce 1426 obležen, dobyt a následně rozbořen vojsky vévody Albrechta Rakouského.

Ten Hluboký dal lénem Janovi ze Sovince a Pňovic pod podmínkou, že hrad nebude opraven.

Od roku 1437 je hrad označován jako zřícenina, nazývaná též „Pustý zámek“.

Já pravda, že toho tu moc k vidění není.

Ale dá se tušit, v kterých místech hrad stával a kde byly hradby.

Ani výhled moc není, je to dost zarostlé.

A pak už cesta podzimní krajinou do Vésky na autobus do Olomouce.

Děkuju za návštěvu a přeju pohodové podzimní dny.

Ilona