Ralsko

Ralsko patří mezi jeden z mých dětských snů.

Na základce jsem četla historický román, který se odehrával na Ralsku a v okolí a chtěla se sem jet podívat.

Bohužel byl v té době prostor veřejnosti nepřístupný (sovětský vojenský prostor).

Jsem moc ráda, že se mi to nakonec podařilo ;)

Na Ralsko jsme šli od Mimoně.

Mikeš se smál a těšil, až bude v Mimoni, protože má rád mimoně i seriál o nich (kdo máte menší děti, víte).

 Cesta byla příjemná, alejí až k Vranovským skalám.

Pak už to bylo pořád ko kopce ;)

Tady jsme odbočili na Juliinu vyhlídku.

Kdysi tu stával i altán, ale už vzal za své.

Krásné skály, borovice a výhledy.

Ralsko je pořádný kopec a určitě si vemte pevné boty.

Samotný hrad náleží mezi objekty, s nimiž je doposud spojeno největší množství nejasností. 

Archeologické nálezy dokládají existenci hradu již ve 13. stol., kdy byl nejspíše markvartickým sídlem. 

Nechal jej postavit rod Vartemberků. 

Ralsko patřilo do soustavy hradů, které kontrolovaly rozlehlé vartemberské panství a zabezpečovaly důležitou stezku ze Žitavy do Čech a Mimoň, sídlo celní stanice.

Dnes se tu nacházejí hradby, zříceniny dvou obytných věží, obvodové zdivo paláce a zbytky zdiva dalších budov. 

Zachovaly se mohutné štítové zdi o tloušťce 5,6 metrů.

Zřícenina je zarostlá, nečekejte moc prostoru pro odpočinek.

My přišli kolem poledne, lidí dost, čekali jsme "frontu na vyhlídku".

Navíc došel i dětský tábor, rozložil se, kde s dalo a vytáhl oběd.

Nicméně  zbytky hradu jsou opravdu romantické a výhledy opět krásné.

 

 

 

Dolů jsme šli na opačnou stranu do Novin.

Je tu totiž další zajímavost a to Průrva Ploučnice.

ten čtvereček na kopci je hrad Ralsko

 

Technickou památkou je podzemní náhon bývalého hamru Průrva Ploučnice, kdysi zvaná též Pekelný jícen, Hromová rána či Čertova díra

Tok řeky Ploučnice je na nejužším místě zúžen tzv. Červenou skalou, vystupující z pískovcového podstavce Ralska.

 Řeka zde protéká mezi těmito vysokými pískovcovými stěnami a ve dvou pískovci vytesaných tunelech. 

Obě chodby jsou zhotoveny ve skále krumpáčem a je též zřejmé, že zastavení vody bylo dosaženo pěti jezy, které byly zapuštěny do sklaních stěn.
Celé toto zařízení bylo uděláno před staletími a sloužilo provozu železného hamru, který se kdysi nacházel u východu ze skalní rokle. 

Tehdy tvořila skalní stěna s přilehlou hrází rybníka přehradu. 

V okolí průrvy pod skalami je ještě dnes možno nalézt železnou strusku.

Můžete se tu vykoupat nebo si průrvu projít.

Užijte si prima den.

Ilona

Zákupy

Ze Lvové jsme popojeli vlakem pár stanic do Zákup.

Rozvoj města byl ovlivněn šlechtickými rody Vartenberků, Berků z Dubé, Novohradských, později pak císařskou rodinou Habsburků.

Zajímavé je také období let 1818–1832, kdy zde bylo vytvořeno Zákupské vévodství císařským diplomem pro Napoleona II, přezdívaného Orlík, syna francouzského císaře Napoleona I. 

Ten se však do Zákup za svého krátkého života nikdy nepodíval.

Morový sloup v Zákupech je svou velikostí a pompézností u nás údajně druhý za olomouckým.

Nicméně hlavní dominantou města je zámek.

Rozlehlý zámek sloužil ve druhé polovině 19. století jako letní rezidence bývalého rakouského císaře a posledního korunovaného českého krále Ferdinanda Dobrotivého.

Na nádvoří je dnes malá kavárnička, mají tu i zmrzlinu.

Při prohlídce lze spatřit nejen apartmá císaře, ale i jídelnu či kapli, v níž se r. 1900 oženil následník rakouského trůnu František Ferdinand d´Este s hraběnkou Žofií Chotkovou.

 Místo sňatku nebylo vybráno náhodně, jelikož Zákupy na přelomu 19. a 20. století využívala jako letní sídlo ženichova nevlastní matka arcivévodkyně Marie Terezie z Braganzy, jež této svatbě z lásky skutečně přála.

Všechny interiéry mají luxusní zařízení a jsou vyzdobeny nástropními malbami od Josefa Navrátila. 

Raritou je zachovaný osobní výtah z roku 1870.

V místnostech jsou také zachované původní tapety, proto se tam nedá fotit.

Jsou opravdu krásné a jak to bývá, sladěné i s dekorem nábytku.

K zámku patří také barokní zahrada a park.

Na jejím zřízení se pracovalo od počátku 70. let 17. století.

Byly vybudovány dvě terasy s odpočivadlem otevřené na jih.

Stupně teras spojuje symetricky položené schodiště.

Opěrné zdi jsou členěny mělkými nikami. 

Jejich skalnatě upravené stěny vytvářejí vodní kaskády.

 Zahrada časem zchátrala a dnes je zrekonstuovaná jen částečně.

Určitě se podívejte i do parku.

Má rozlohu asi 6,5 ha a délka cest je 2,8 km.

Užijte si prima letní den.

Ilona