Inspirován knížkami o autíčkách, rozhodl se Mikeš, že si vytvoří vlastní.
Vlastní zápletky a vlastní ilustrace.
Jednoho dne přišel s titulní stránkou a nadpisem první kapitoly.
Když zjistil, že tam má hrubky, šel do hysterického oblouku (Maminkoooo, já to chci mít dobře!!!!)
(Nechci vidět, co bude dělat ve škole, když bude mít chyby)
Museli jsme teda psát my, dospělí.
Mikeš jen diktoval příběh (rychlostí kulometu).
Jeden by nevěřil, co dá ruční psaní práce.
Už jsem opravdu zhýčkaná datlováním na klávesnici a po chvíli mě při psaní začala bolet ruka.
Naštěstí byly příběhy poměrně krátké.
S nostalgií jsem vzpomínala na knížky, které jsem si psala já.
Začínala jsem někdy ve druhé třídě na základce.
V dospělosti jsem pak ty moje literární pokusy našla a upřímně se při čtení pobavila :o)
Jj, geny se nezapřou......